Letošní církevní rok se pomalu blíží ke konci a my jsme jej už prakticky zakončili poslední nedělí, jak jinak než slavností Ježíše Krista Krále. Ježíš jediný  je skutečně hoden tohoto titulu. Je králem nejen svého lidu, ale je také králem všeho tvorstva, dějin a času.  Je  Alfou i Omegou, Prvním i Posledním, ale především Prvorozeným z mrtvých, Božím Beránkem, který už neumírá, smrt ani nic ostatní nad ním nemůže mít vládu.

Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, zvláště na ty s kterými nás pojilo rodinné, přátelské pouto lásky, jim chceme vyjádřit svou úctu, vděčnost. Ta dnešní vzpomínka je  ale myslím na prvním místě vyjádřením naší  křesťanské víry. Víry ve věčný život, nesmrtelnost duše, existenci Boha.

Při slavnosti všech svatých se chceme s celou Církví  radovat.  Radovat  z  těch, kteří  již oblékli bílé roucho svatosti, vidí Boha  tváří  v  tvář  a  prožívají  nekončící  blaženost.  Svatý  Bernard říká, že dnešní slavnost  ho  vždy naplňovala velkou touhou, jednou  také do tohoto společenství  patřit.

Ježíš  přichází do domu jednoho z  předních farizeů, jak čteme, aby tam pojedl.  Byl pozván ze slušnosti, z  čistého přátelství, nebo z  nějakého jiného důvodu, spíše postranních úmyslů  vlivného  farizeje?!  Zřejmě ano, protože Lukáš píše, bylo jich tam víc  a  dávali si na něj, jako obvykle pozor. 

Každému z nás  je dána schopnost komunikace se svým Stvořitelem. Nejčastějším způsobem komunikace je samozřejmě modlitba. Pro rozhovor s Bohem existují různé způsoby a druhy modlitby. Jedním z  takových osvědčených způsobů jsou i modlitby, či prosby, které spočívají v  tom, že se neustále opakují. S  tím souvisí i dnešní zvolání slepého žebráka Bartimaie: „Ježíši Synu Davidův, smiluj se nade mnou“.

My redemptoristé v měsíci říjnu uctíváme jednoho z našich čtyř světců, a sice řeholního bratra Gerarda Majellu. Narodil se v roce 1726 v jihoitalském městečku Muro. Umírá velmi brzy ve svých 29 letech. Gerard brzy ztrácí otce a musí se v rodině ujmout krejčovského řemesla. Od malička však tíhne k Božím věcem, a jeho touhou je stát se řeholníkem, sluhou Božím a zachráncem duší.

Biblická čtení 27. neděle v mezidobí, nás chtějí přivést k zamyšlení nad tím, jaký byl původní úmysl Boha Stvořitele s člověkem.Člověku byla Bohem svěřena do péče starost o správu země. Člověk je tedy zodpovědná a živá bytost. Je ale jasné, že člověk se chová jinak k živočichům, neschopným komunikace a jinak k lidské bytosti, stvořené na podobu a obraz Boží. Zvíře dokáže být věrné ale nedokáže milovat a sdílet meziosobní lásku.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Jestli vedou do Říma, pak vedou také z Říma. My křesťané víme, co pro nás toto „věčné“ město znamená. Má v něm svůj domov zástupce Ježíše Krista na zemi, papež, náš Svatý otec, dnes Benedikt XVI. Jedna cesta z Říma na konci měsíce září vedla k naší radosti také k nám do České republiky.

Dva liturgické  texty 24. neděle v mezidobí, a sice 1. čtení z proroka Izaijáše (50) a evangelium svatého Marka (8), jak to obvykle bývá, spolu úzce souvisí. Hovoří k nám o trpícím Božím služebníkovi, který přijde na svět  v  určeném čase a vezme na sebe tu velkou úlohu Mesiáše a Spasitele.