Jednoho dne přišla moje matka, žena podnikavá, s úžasnou novinkou. Byli jsme pozváni do Příbramě na Svatou Horu, kde sloužil ranní mši papežský nuncius Giovanni Coppa. A to není vše. Monsignore Coppa se chtěl s celou rodinou setkat po bohoslužbě.

„On bude znamením, kterému se bude odporovat.“ Tato slova slyšela Panna Marie jako mladá matka, žijící v povznášející radosti z narození Mesiáše, ze setkání s pastýři a mudrci. To všechno naplňovalo její srdce vděčností k Bohu, že „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ a že jí „učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lk 1, 47; 49a).

„Roztrhněte své srdce, a ne šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí.“ (Jl 2, 13). Na sklonku zimy každoročně vstupujeme do postní doby. Moudrá matka církev nám připomíná, co je třeba. Pokání je velmi důležitou činností křesťana, je však také velmi náročné. Jako každá lidská činnost, musí mít i kajícnost svůj důvod. Ten je vždy po ruce. Je jím hřích – vzpoura proti Bohu. Každé naše provinění s sebou nese dvojí škodu – poškozuje člověka a uráží Pána Boha.

V době totality byl vztah města ke Svaté Hoře zcela negativní. Kdyby to bylo bývalo možné, tak by ji byli asi nejraději obestavěli věžáky až nahoru, aby nebyla vůbec vidět.