15. prosince 2001

V Římě

Spolu s panem biskupem Antonínem Liškou a naším otcem provinciálem P. Janem Zemánkem jsem měl možnost zúčastnit se blahořečení biskupa Gojdiče a O. Trčky v Římě. S P. Zemánkem jsme se vydali do Říma letecky už ve čtvrtek 1. listopadu.
Samotný let je obrovským zážitkem. Bylo dosti zataženo, jen občas bylo vidět na zem. A tak se stalo, že jsme během naší cesty viděli jen ta nejslavnější místa. Byla to Praha, Alpy, Benátky, Řím – a představte si – také Příbram. Vidět Svatou Horu s Příbramí z výšky 10 km je nádherný a neopakovatelný pohled. Měl jsem z něho obrovskou radost – už proto, že se mi Příbram na té zemičce vůbec podařilo najít. Přibližně za hodinu a čtvrt po startu jsme přistáli na římském letišti Fiumicino, které je blízko moře. Letiště je tak veliké, že se z jedné budovy do druhé nechodí pěšky jako u nás, ale jezdí se visutou drahou.

Protože jsme se nedostatečně domluvili se spolubratry v generálním domě, nikdo na nás nečekal a museli jsme se z letiště dostat sami. A tak jsme ještě jeli asi půl hodiny vlakem na římské hlavní nádraží Termini a odtud pěšky na Via Merulana, kde jsme byli ubytováni. Po krátkém odpočinku jsme se odebrali se spolubratry na večeři. Snědl jsem pár soust a už vyvolávali moje jméno – a že mám telefon. Marně jsem přemýšlel, kdo by to mohl být. Měl jsem dokonce strach, že někdo zemřel. Vzal jsem sluchátko do ruky, a na druhé straně se ozval… jaké to bylo překvapení… náš bývalý pan nuncius Mons. Giovanni Coppa. Hned se ptal po našem programu a pozval nás na druhý den do baziliky svatého Petra, kde měl před polednem mši svatou. Dokonce nás pozval ke koncelebraci.

Druhý den ráno – bylo Dušiček – jsme sloužili mši svatou s P. Zemánkem v našem kostele sv. Alfonse, kde je originál ikony Matky ustavičné pomoci. Protože tam je jedna mše svatá za druhou, celebrovali jsme za hlavním oltářem a potichoučku – abychom nikoho nerušili. Koncelebrovat u sv. Petra jsme se neodvážili – jednak kvůli zdravotním potížím P. Zemánka, jednak také kvůli naší neznalosti jazyka. Po snídani jsme vyrazili na metro a cestovali do Vatikánu. Římské metro – to je pod stejným slovem úplně jiná skutečnost než v Praze. Metro v Římě je nízké, pomalu se dá dosáhnout na strop, a pěkně špinavé. Nejezdí tak hluboko jako pražské a dokonce vyjíždí na povrch – řeku Tiberu přejíždí po mostě. V metru tam jezdí většinou jen turisté a lidé z nižších sociálních tříd. Hrozně se tam krade. Ale přes to všechno je to snad nejrychlejší dopravní prostředek v Římě, protože římská dopravní zácpa – to je teprve něco.

Od metra je to k sv. Petru něco přes 10 minut pěšky. Zajímavý je pocit, s nímž přicházíte k tomuto největšímu chrámu světa. Svatý Petr působí monumentálně, ale velmi příjemně. Není to obludná velikost, kterou můžeme vidět u jiných velkých staveb, ale velikost v tak vyrovnaných proporcích, že si hned připadáte jako doma. V bazilice jsme hned u vchodu uslyšeli zpěv a modlitby – to byli kanovníci, kteří se připravovali na mši svatou. A jedním z těchto kanovníků je právě otec arcibiskup Coppa. Když vyšel průvod, stáli jsme ve velkém davu. Otec arcibiskup nás však ihned poznal. Mše svatá byla sloužena v zadní apsidě u oltáře, na němž je zobrazena Petrova katedra. Zpíval sbor kanovníků a další členové kapituly koncelebrovali. V kanovnické lavici seděl také jeden kardinál – později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Virgilio Noe a že je prefektem baziliky – takovým dómským farářem.

Po mši svaté jsme se s panem nunciem setkali v sakristii svatopetrské baziliky – myslím, že by nám ta sakristie stačila jako průměrně velký kostel.

Po přátelském rozhovoru jsme se vydali na zpáteční cestu, abychom stihli v klášteře oběd. Po obědě jsem se vydal s generálním konzultorem P. Stanisławem Wróbelem opět na římské letiště pro otce biskupa Lišku. Letadlo mělo malé zpoždění. Stejným spojem přiletěli také naši spolubratři z Kanady. K večeru jsme byli přijati s P. Zemánkem naším generálním představeným, P. Josephem W. Tobinem. Živě se zajímal o stav naší provincie, naše radosti i starosti, ale především o náš pohled do budoucna. Konstatovali jsme, že naše provincie má v současnosti velkou naději, a tou je šest mladých lidí, kteří se připravují pro život v provincii jako studenti nebo jako novicové. Pokud všichni vydrží, provincie se ze čtvrtiny obnoví.

Sobota byla dnem příprav na nedělní slavnost. Nás, Čechy, ještě čekalo milé setkání s otcem arcibiskupem G. Coppou, který nás pozval na oběd do Domu svaté Marty ve Vatikáně, kde v současnosti bydlí. Vyjeli jsme asi hodinu před setkáním z našeho domu, a protože nebyl v Římě velký provoz, dojeli jsme k Vatikánu asi o 20 minut dříve, než bylo potřeba. Když jsme se ohlásili gardistům, ti nás bez problémů pustili za hradby Vatikánu. Vatikán je kromě mnoha jiných prvenství vyhlášený také nádhernými zahradami, které se rozkládají ve velmi členitém terénu za bazilikou svatého Petra. Protože by se našim spolubratřím do prudkého kopce špatně chodilo, provezl nás zahradami P. Wróbel v autě. Viděli jsme vatikánské nádraží, což je vlastně kus koleje, který odbočuje z římské tratě a končí v tunelu pod zahradami. Nádraží slouží především pro zásobování tohoto nejmenšího státu světa. Dále jsme si mohli všimnout kláštera sester karmelitek, před nímž stojí veliká fontána, lurdské jeskyně, kde se konají májové pobožnosti, přistávací plochy pro vrtulník, odkud Svatý otec odlétá do svého letního sídla Castel Gandolfo, případně na jiné cesty. Všechny zahrady jsou krásně upravené.

Když jsme se vrátili k domu svaté Marty, vystoupili jsme a zamířili na vrátnici. Vrátný nás usadil do pěkného salónku a za chvíli už přišel pan arcibiskup Coppa. Chvíli jsme si povídali a potom jsme se vydali do refektáře k obědu. Jídlo trvalo skoro dvě hodiny a mělo několik chodů. Dá se však říci, že jsme více času prohovořili než projedli. Na závěr jsme otce arcibiskupa pozvali na večeři k nám do generálního domu, což on s radostí přijal. Vyšli jsme z domu a zamířili k autu. Nevěřili jsme svým očím. Na levém předním kole našeho vozu se skvěla pravá, nefalšovaná vatikánská botička. Fialová barva biskupů však má zde své rychlé účinky, a tak se gardista pěkně omluvil a botičku sejmul. Odjeli jsme tedy bez pokuty.

K večeru, přesně řečeno, v 17 hodin začal oficielní program beatifikace. Svatou liturgii sv. Jana Zlatoústého (tj. řeckokatolickou mši svatou) sloužil košický exarcha, redemptorista Mons. Milan Chautur v kostele sv. Alfonse. Kostel byl zcela zaplněn poutníky z východního Slovenska, kteří krásně zpívali. Po večeři jsem se potom vydal s několika spolubratry z Bratislavy na procházku nočním Římem.

V neděli jsme se hned od rána chystali na slavnost blahořečení. Už v 9 hodin jsme zaujali svá místa na Svatopetrském náměstí. Probíhal přípravný program. Na průčelí baziliky sv. Petra viselo sedm zakrytých obrazů. Bylo jich vlastně osm, ale dva byly spolu – a to právě obraz biskupa Pavla Gojdiče a našeho otce Metoda Trčky. Přicházeli pomalu věřící, kněží a řeholnice, biskupové a kardinálové.

V deset hodin nastalo ve vzduchu zvláštní napětí z očekávání, takže i ten, kdo vlastně nic neviděl, mohl tušit, že už to bude. Nejprve vyšla asistence s koncelebranty, mezi nimiž byli také otcové biskupové Liška, Otčenášek a Chautur a nakonec Svatý otec.

Po políbení oltáře se posadil na předsednické křeslo a přišel k němu kardinál černé pleti, aby jej uvítal a poblahopřál mu k jmeninám. Zdálo se mi, že je onen kardinál mladý, protože neměl šedivý ani vlásek, ale když vstával, bylo evidentní, že je vyššího věku, protože kráčel s obtížemi. Za pár okamžiků jsem se dověděl, že to je kardinál Bernardin Gantin, který byl několikrát na Svaté Hoře a který byl velkým přítelem pana kardinála Františka Tomáška. Po úvodu, vyznání vin a zpěvu Kyrie eleison začal vlastní beatifikační obřad, který trval téměř půldruhé hodiny. Nejprve Mons. Ján Hirka, prešovský biskup požádal Svatého otce, aby osm osob slavnostně prohlásil za blahoslavené, potom biskupové a kardinálové četli životopisy jednotlivých kandidátů. Nato je Svatý Otec beatifikoval. Ozval se potlesk, obrazy na fasádě byly odhaleny. A to už se k oltáři blížil průvod kněží, řeholníků a řeholnic, kteří nesli ostatky jednotlivých blahoslavených. Nato pokračovala mše svatá zpěvem Gloria. První čtení bylo portugalsky, druhé pak slovensky. Abychom všemu rozuměli, dostali jsme každý krásně vytištěnou knihu o více než 200 stranách, kde bylo napsáno všechno v několika jazycích. Kromě těch pro mě nesrozumitelných se tam bohudík často vyskytovala slovenština a polština. Po evangeliu přednesl Svatý otec homilii, která byla v italštině, ale při zmínce o jednotlivých svatých hovořil vždy v tom jazyce, který byl tomu kterému blahoslavenému vlastní. Při zmínce o blahoslavených Pavlu Gojdičovi a Metoději Trčkovi vzpomenul na jejich věrnost církvi, která pramenila z lásky ke Kristu. Poté vyzdvihl jejich dobré vlastnosti. Připomenul, že biskupa Gojdiče nazývali člověkem zlatého srdce a O. Trčka se zase vyznamenal svou apoštolskou horlivostí.

Po homilii následovalo vyznání víry v latině a přímluvy v mnoha jazycích. Velmi mě potěšilo, že jedna z proseb byla také přednesena v češtině.

Poté mše svatá pokračovala obvyklým způsobem už s trochu větší rychlostí. Svatému otci přinášeli zástupci jednotlivých zemí dary. Mezi nimi jsem zpozoroval také velký model lodi, obraz či liturgické předměty.

Svaté přijímání podávalo několik desítek kněží. I tento liturgický úkon byl na pozvánky. Hned po mši svaté následovala modlitba Anděl Páně, před níž Svatý otec poděkoval za blahopřání k jmeninám (ten den byla památka sv. Karla Boromejského) a dokonce chvíli mluvil i česky a přivítal české poutníky, jejichž počet jsem v tom mnohatisícovém davu odhadoval asi jen na padesát.

Bylo vidět, jak Svatý otec ztrácí sílu po tak vyčerpávajícím obřadu. Byl jsem zvědavý, jak odejde od oltáře. Stále se nic nedělo, Svatý otec seděl na svém místě. Najednou - kde se vzal, tu se vzal - terénní vůz bílé barvy pomalu vyjížděl po schodech k oltáři, zastavil, papež nastoupil na místo, kde zpravidla bývá korba, přisedli k němu jeho sekretáři ve fialovém. Svatý otec se chytil takového madla a auto se vydalo zpět po schodech na náměstí sv. Petra. Pohled k nezaplacení!

Trochu jsme popoběhli, abychom tento výjev viděli zblízka a dosáhli jsme toho, že jsme se přiblížili až na pár metrů. Viděl jsem Svatému otci do tváře. Zdálky vypadal velmi unaveně, ale zde se usmíval, žehnal, měl velmi živé oči. Kdo tvrdí, že by už měl odstoupit, ukazuje, že nerozumí věci. Svatý otec je nejen ve výborné kondici, co se týče myšlení a projevu, ale když jej vidíte zblízka, nabýváte jistoty, že je jen ve „vězení těla". Slupkou shrbeného starého člověka prozařuje mladý a jasný duch. A je to právě velmi dobře vidět na očích. Tohoto papeže nelze nemilovat!

A pak už cesta zpět metrem, slavnostní oběd a odpočinek. Taková beatifikace, to je pěkná dřina a unaví i mladého člověka.

Domů jsme z Vatikánu nejeli všichni. Otec biskup Liška byl pozván do Nepomucena na oběd, protože pan arcibiskup Otčenášek měl jmeniny. Kromě toho v Římě studují tři bohoslovci z budějovické diecéze a návštěva biskupa vždycky potěší.

V pondělí jsme se chystali od rána znovu do Vatikánu, tentokrát na audienci se Svatým otcem. Slunce opět svítilo, bylo krásné počasí a my jsme se během těch dvou dní docela opálili. Svá místa zaujali biskupové, diplomaté i všichni ostatní. Přišel také jeden kardinál - byl to Slovák - Jozef Tomko. Svatý otec přijel opět v terénním autě, tentokrát nejprve projel náměstím a potom teprve usedl na trůn. Slováci křičeli z plných plic a Svatý otec zareagoval lapidárním: „Levoča“. Po proslovu a požehnání přistupovali k papeži jednotliví významní hosté, především biskupové a ti, kteří byli novým blahoslaveným zvláště blízko. Po cestě domů jsme poobědvali a vydali se s P. Wróbelem opět do Vatikánu, abychom si objednali fotografie z této slavnosti (některé z nich jsou otištěny i v tomto časopise) a abychom vyzvedli otce arcibiskupa Coppu, který, jak už jsem napsal výše, přijal naše pozvání na bohoslužbu a slavnostní večeři.

Slavnostní bohoslužba v byzantském obřadu probíhala od 16.30 hodin v bazilice Santa Maria Maggiore. Hlavním celebrantem byl prešovský biskup Mons. Ján Hirka a kazatelem kardinál Jozef Tomko. Na konci bohoslužby neočekávaně vystoupil Mons. Coppa, který svou osobitou češtinou vyznal lásku Slovensku i Čechám a sklidil za to dlouhý potlesk. Doslova řekl: „Polovinu srdce jsem nechal na Slovensku a polovinu samozřejmě v Čechách. Jsem biskup bez srdce. Nevím, jak mohu žít!“

Po více jak dvouhodinové bohoslužbě jsme se pěšky vydali do generálního domu na večeři. Pozvání přijali všichni slovenští biskupové, pan kardinál Tomko a mnoho dalších významných osobností Slovenska. Slovenská delegace musela však večeři záhy ukončit, protože už ve 22.00 hodin odlétal vládní speciál do Bratislavy. Zde musím připomenout, že beatifikaci byl přítomen také slovenský prezident Rudolf Schuster.

V noci jsem měl ještě jeden zážitek. Když jsme odváželi otce arcibiskupa Coppu do Vatikánu, byly už všechny brány kromě té hlavní uzavřeny. Projížděli jsme kolem papežského paláce a různými průjezdy a chodbami jsme objeli baziliku sv. Petra a tak se dostali k domu svaté Marty.

A v úterý už jsme cestovali nazpět. Odbavení, čekání na letišti. V Římě pršelo, jakoby dobré počasí bylo určeno jen pro naši slavnost. V Praze bylo asi o 15 stupňů méně. Cesta do Příbrami - a zase doma.

Cesta do Říma a bytí se Svatým otcem - to je vždy zážitek univerzální církve. Je třeba občas tohoto zážitku, abychom si uvědomili, že na světě nejsou jen naše problémy, ale že je naopak třeba děkovat a pomáhat těm druhým. Takto osvěženi a posíleni potom můžeme s novými silami a s obnoveným pohledem lépe pracovat na Kristově žni.
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.