2. listopadu 2008

Od Damoklova meče k sestře Smrti

P. Stanislav Přibyl, CSsRDušičky jsou takovým zvláštním dnem. Přestože se lidé v naší době a kultuře bojí na smrt i jen pomyslet, v dušičkovém období se celá republika dává do pohybu, aby si její obyvatelé vzpomenuli na své drahé zemřelé.

 

Květinářství a pohřební služby mají rekordní tržby, na silnicích se objevuje zvláštní typ pro okolí mimořádně nebezpečného takzvaného svátečního řidiče, kterého charakterizuje klobouk za zadním oknem a vedle klobouku kromě věnečku na hrob také plato vajíček.

Ale vážně... Smrt je zvláštní skutečnost, která nás přitahuje a zároveň odpuzuje, bojíme se jí, ale zároveň nám nedá pokoje. A na dušičky se jí povinně zabýváme.

Kněz na hřbitově (kresba Pavel Verner)Co si o dušičkách vlastně připomínáme? Dnešní svátek vznikl roku 998 a ustanovil ho opat Odilo z Cluny jako svátek navazující na včerejší den - slavnost Všech svatých. Jako si 1. listopadu připomínáme fakt posledního cíle člověka, kterým je svatý Bůh a tedy i vlastnosti, která nám s ním umožňuje přebývat - tedy svatosti, tak si dnes připomínáme skutečnost očistce, dočasného stavu po smrti, kdy lidská bytost sice získala nárok na přebývání v Boží slávě, ale ještě nemá potřebné schopnosti dlít v Boží přítomnosti. Je to stav utrpení, které přináší touha po Bohu, která očišťuje. Protože okamžikem smrti zaniká pro člověka dar času a s ním možnost změny, je takovýto člověk závislý na pomoci „seshora" a „zezdola", čili na přímluvě svatých a na modlitbách nás, kteří ještě užíváme daru času. Jít na dušičky na hřbitov tedy není jen nějaký folklór, ale důležitá činnost a čestná povinnost křesťana. I my jednou budeme závislí na pomoci těch, které nazýváme pozůstalými, jak to hlásá nápis na jedné kostelní věži „Kde jste byli vy, tam jsme my, a kde jste vy, budeme i my".

Když procházíme hřbitovy, když slyšíme závažné tóny Requiem, dostáváme strach, který vede až k myšlence o absurditě bytí. Z této trudomyslnosti nás ale rychle vyvádí slovo knihy moudrosti, kde se píše: Vždyť Bůh neudělal smrt, a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne.  Ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci (Mdr 1, 13-15.24)  

Nicméně: když se nacházíme v dušičkovém období, nemůžeme nemyslet i na svou vlastní smrt či na smrt obecně. Smrt se jako Damoklův meč vznáší nad hlavou každého z nás.

Jak to vlastně s tím Damoklovým mečem bylo? Syrakuský vojevůdce Dionýsos I. (4. stol. př. n. l.) byl označován za despotu a krutovládce, který se opíral zejména o žoldnéřskou armádu a který žil v přepychu, ale i věčném strachu, že bude potrestán, pokud se utlačovaní vzbouří. Obklopen osobní stráží žil jako ve vězení. - Když mu jeho dvořan Damoklés říkal, že jistě nikdo není šťastnější než sám vládce, odvětil mu Dionýsios: Chceš ochutnat mé štěstí? Obklopen skvosty a lahůdkami potom Damoklés užíval štěstí. Uprostřed hostiny a blaženosti dal vládce spustit od stropu na tenké koňské žíni ostrý meč, mířící na hlavu Damokla. Ten, když při pohledu vzhůru uviděl visící hrozbu, už pro strach neviděl krásu, bohatství ani hojnost - a vzdal se svého místa a povýšení.

Svatý Augustin říká: Když se narodí člověk, můžeme vytvářet nejrůznější hypotézy: možná bude krásný, možná ošklivý; možná bude bohatý, možná chudý; možná bude žít dlouho, možná ne. Ale nikdo neřekne: možná zemře, možná ne. Smrt je totiž jediná naprostá jistota našeho života. Když slyšíme, že někdo onemocněl vodnatelností (v době Augustinově to byla nevyléčitelná nemoc), říkáme: „Chudák, musí zemřít, má to spočítané, není mu pomoci". Ale proč neříkáme totéž o člověku, který se právě narodil? „Chudák, musí zemřít, není mu pomoci."

Nenatrápili jsme se už dost myšlenkou na vlastní smrt? Je snad nutné, aby nad námi visel meč na vlásku? Strach ze smrti trýzní každého člověka a dokonce trápí i děti, které sotva pobraly rozum. Jeden velký psycholog řekl, že strach ze smrti je „vnitřní červ", je to bezprostřední výkřik nejsilnějšího z lidských instinktů, pudu sebezáchovy. My se až příliš zabýváme sexuálním instinktem, který je dnes doslova všudypřítomný, od vědy po umění. Ale mnohem silnější než pohlavní pud je odmítnutí smrti, z něhož vlastně sexualita vychází jako projev touhy po zachování života. Kdybychom se dokázali zaposlouchat do tichého výkřiku, který vychází z každé lidské bytosti, slyšeli bychom: „Nechci zemřít."

Proč se tady tedy dnes trápíme tím, že dobrovolně přemýšlíme o smrti? Odpověď je jednoduchá: protože se nemůžeme přemýšlení o ní vyhnout. Tak alespoň o ní přemýšlíme tak, jako by se netýkala nás, ale těch druhých. Zvrhlou podobou tohoto uvažování je nebývalý nárůst krve a smrti na filmových plátnech a televizních obrazovkách, které současný člověk hltá očima, zatímco do úst putují tuny popcornu, brambůrek a jiných nezdravých pokrmů.

Jiným pokusem vyrovnat se se smrtí je naprostá absence smrti v životě lidského společenství. V podivuhodném 20. století vznikaly projekty měst, kde neměl být ani kostel ani hřbitov, aby lidé nebyli znepokojováni vyzváněním zvonů a hudbou pohřebních průvodů ani pohledem na cokoli, co by smrt připomínalo.

Ale přes všechnu naši snahu připomínky smrti neustále do našeho života dotírají, i když jaksi z druhé strany. Co jiného je naše často přehnaná snaha o zdravý životní styl, o bezpečnost či o pohodlí.  Ale ani tento způsob, jak se vyhnout pomyšlení na smrt, nás nezbavuje strachu z ní.

Jsou i umělecké a vědecké přístupy ke smrti. Zatímco básníci smrt popisují vzletnými slovy, snaží se ji filosofové vysvětlit. Jeden z filosofů, Epicuros, nás například ujišťuje, že smrt je zbytečným problémem, protože: „pokud jsem já, není smrt, když je smrt, tak už nejsem zase já". I marxismus se vyrovnává se smrtí velmi svérázně, když tvrdí, že člověk sice umírá, ale společnost je věčná. Člověk tedy přežívá ve společnosti, kterou budoval. Přínosem této ideologie k vypořádání se se smrtí jsou bohužel jen mauzolea. Marxismus je sice za námi, ale problém smrti zůstává.

Dnešní doba hledá záchranu v dalším pseudoléku. Je jím nauka o převtělování. Ale Písmo říká něco jiného: Lidem je určeno, že musí jednou zemřít, a pak (nastane) soud. (Žid 9, 27). Ono „jednou" dokládá fakt, že reinkarnace není slučitelná s křesťanstvím. Namísto ní však vyznáváme víru ve zmrtvýchvstání. Převtělování se zdá být na první pohled dobrým řešením pro napravení chyb, které člověk nestihne dát do nyní pořádku. Zapomínáme však na to, že člověk nikdy není bez chyby, a že toto řešení by nás učinilo věčnými vězni, kteří si musí odpykávat svůj trest stále dokola.

Není jiného uspokojivého přemýšlení o smrti než očima křesťanské víry. Ale je vůbec k něčemu dobré o smrti přemýšlet? Ano, je to nejen dobré, ale i užitečné. Připravuje nás to na to, abychom dobře zemřeli, ale vede nás to zpětně rovněž k tomu, abychom dobře žili, jak říká žalmista: Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme moudrosti srdce. (Žl 89,12).

Pokud budeme k sobě upřímní a pokud budeme odvážní, musíme si přiznat, že není lepšího pohledu na život než z perspektivy faktu smrti. Vede nás to k tomu, abychom žili dobře už nyní, a ne někdy, abychom se řídili příslovím „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek". Vede nás to k vědomí, že lidský život je hodnota, která je naprosto unikátní, která už se nikdy nebude opakovat. Už nepůjde o nesnesitelnou lehkost bytí, ale o radostné prožívání závažnosti přítomnosti. A nakonec zjistíme, že smrt není černou dírou, které se bojíme, ale že ji se svatým Františkem můžeme nazvat sestrou, protože ona k záměru stvoření sice nepatří, ale přesto je Bohem akceptována jako brána do života věčného. A tak nás tato sestra doprovodí nikoli do nicoty, ale do náručí milovaného Boha, který nám připravil to, co oko nevidělo a ucho neslyšelo.

S použitím myšlenek P. Raniera Cantalamessy.

 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.