20. prosince 2003

Dobrota srdce z něj přímo vyzařovala

Kdo si vzpomene na P. Františka Líkaře z jeho mladších let, hned se mu vybaví obrázek usměvavého, drobného kněze, který byl vždycky ochotný pohostit, povzbudit, nabídnout přátelství a samozřejmě pomoci, jestliže kdokoli potřeboval.
Zvlášť podařený by byl jeho snímek z vítání poutníků před rokem 1950 na náměstí před bazilikou, u mariánského sloupu. Tehdy se chodívalo v pluviálu, který býval zdobený, těžký, a v němž bylo horko, zvláště v letním období. P. František v tomto oblečení prý vypadal jako živé Pražské Jezulátko. Ohnivě vítal příchozí a pak je vedl v doprovodu ministrantů na ambity a do baziliky.

Samozřejmě důkladně propocený, ale s laskavou tváří, přestože za okamžik musel tento obřad opakovat pro další poutníky. Pravdou je, že si nikdy na tuto duchovní dřinu nestěžoval, a někdy se dokonce sám divil, jak to všechno zvládl.

Moc rád se vracel ve svých vzpomínkách na svou první štaci v Plzni. Nebylo snad funkce, kterou by tam jako mladý kněz nezastával. Jednou přišel do kláštera nešťastný katecheta, který už neměl nervy dál učit kluky v pubertálním věku a žádal rektora koleje, aby někoho poslal učit místo něj. Kdo jiný by to byl, než P. Líkař. Přišel jako nový do té vyhlášené třídy a hle, všechny židle byly postaveny uprostřed třídy do pyramidy. P. František se pomodlil a kluci čekali na jeho reakci. Ale nový katecheta poznamenal, že se mu ta nová stavba docela líbí a že si přeje, aby ji nechali během vyučování v celku. A tak „páni kluci“ celou hodinu museli stát. Tím si získal autoritu a dokázal, že jej nemůže nic překvapit.

Proto i na Svaté Hoře dostal úkol starat se o partu svatohorských ministrantů, což nebylo vůbec lehké, když uvážíme ty úkoly, které měli během poutní sezóny splnit. P. Karel Bříza, sám svatohorský ministrant v době před druhou světovou válkou, se ve stáří velice podivoval, co takoví kluci staří víceméně 10 let zvládli, a to i během prázdnin, kdy si ostatní děti užívaly přírody a volna. Otec František byl pochopitelně všude s nimi, kromě dalších povinností, kterých bylo v tehdejší komunitě hodně. Z jeho vzpomínek jsme vycítili, že to všechno dělal opravdu rád, s velikou vírou a láskou k Panně Marii.

Po nástupu totality poznal s mnoha dalšími slasti gottwaldovské školy, tj. službu u „černých baronů“, zaměstnání v pražské ČKD, „školení za mřížemi“ ve Valdicích a opět práci v továrně až do roku 1968.

Tehdy ho Panna Maria opět přitáhla k sobě a on šel rád opět na Svatou Horu. Po dlouhé době zase mohl křtít, kázat, oddávat a dávat exercicie ve velmi provizorních podmínkách. František byl šťastný, že může sloužit Pánu a Božímu lidu. Měl vedle sebe ještě další tři spolubratry a on byl více jejich duchovním tátou než představeným. Z té doby jsou například slavné jeho párty v neděli večer s ohřívanými párky a jinými dobrotami, které přinesli během neděle poutníci.

V srdci choval naději, že z této skupiny může vyrůst malá komunita redemptoristů jako základ pro další. Normalizace bohužel učinila konec těmto snům a P. František byl přeložen na faru do Dolní Bělé na Plzeňsku. Že si i zde brzy získal srdce farníků, je samozřejmé. Nemohlo to být jinak. Dobrota srdce z něj přímo vyzařovala. I když mu přibývalo let, pracoval jako mladík, až srdce začalo signalizovat, že se blíží konec sil. Začal se brzdit, ale pokračoval dál až do roku 1990.

Tehdy přišel nový zlom plný nadějí a plánů. P. František jakoby omládl a hned byl k dispozici P. Břicháčkovi na Svaté Hoře jako jeho kaplan. Bohužel, vydržel sotva tři roky a nemoc už mu definitivně zabránila pokračovat v kněžské činnosti. Tehdy byl sice méně v bazilice, ale o to častěji v klášterní kapli, která byla hned vedle jeho pokoje.

Poslední léta jeho života strávená v Kněžském domově ve Staré Boleslavi můžeme směle nazvat solidaritou s opuštěným Kristem. Stále nemocný, téměř bezvládný, s minimální komunikací. Bylo těžké poznat, nakolik si uvědomuje svůj kříž. Jistě nebyl lehký a můžeme říci, že pro něj to byl očistec, takže po jeho smrti jej již očekávali jeho přátelé, aby jej přijali do svého nebeského společenství. – Otče Františku, buď přímluvcem nás, kteří jsme ještě na cestě, ale už se těšíme na setkání s tebou.
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.