Život a smrt

          Úcta k zemřelým je stará jako lidstvo samo.  Všechny generace lidí, kteří tu byli a vlastně každý člověk tuší a ví, že i jeho se

jednou nevyhnutelná skutečnost smrti dotkne. Tento nepokoj smrti nedokážeme nikdy definitivně vymazat z našeho povědomí.

 My se s okamžikem smrti setkáme osobně jen jednou. Setkáváme se ale se smrtí vlastně každý den. Každý den se někdo

narodí, někdo zemře. Tragicky, náhle, po dlouhé nemoci, s bolestí, se strachem, sám, v kruhu přátel.  Smrt má tedy různé podoby a zasáhne nás v různé situaci. Jakkoliv  to ale zní nelogicky je smrt součástí našeho života,   snad právě pro tu překvapivost. S tím je potřeba se naučit postupně sžít, smířit, a především se na to dobře připravovat.  Svatý  Pavel to vystihl velmi přesně, když říká:  Vím, komu jsem uvěřil, a tak smrt pro mne nebude zlodějem ale ziskem. Podobně to řekla svatá Terezie z Lisieux, pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh.

           Dnes je téma smrti nemoderní, odsouvá se, bohužel jako i staří lidé, kamsi do kouta, do zapomění, z dosahu očí. Při

pohřbech,  zvláště kremacích můžeme často slyšet z úst lidí, pane faráři krátce, krátce. Cítíme, že zde asi není něco v pořádku.

    Jak jsme řekli život a smrt spolu úzce souvisí. Umění dobře, pokojně a šťastně zemřít, vyžaduje umění  dobře a  spořádaně žít.

Především přijmout každý okamžik svého života, jako příležitost a dar Boží.  Přijmu-li Boha jako dárce mého života, můžu jej