21. listopadu 2011

Kristus – Pastýř a Král

Kristus KrálKázání, které přednesl P. Stanislav Přibyl, CSsR, při mši svaté o slavnosti Ježíše Krista Krále přenášené ze svatohorské baziliky ČRo 2 v neděli 20. listopadu 2011 v 9.00.

 

 

Milí bratři a sestry, vážení posluchači,

jak ten čas letí! Opět stojíme na konci liturgického roku. Je jako nekonečná smyčka, která začíná a končí u Krista. On je totiž ten, kterého všichni očekávali, on je ten, který pro nás sestoupil z nebe a stal se člověkem z Panny Marie, on je ten, který pro nás žil, pro nás trpěl, ten, který nás vykoupil smrtí na kříži, on je také ten, který sedí po pravici Otce a je králem nebe i země, on je ten, na kterého čekáme, a který přijde. Svorkou této smyčky liturgického roku je očekávání Krista, jak to voláme během mše svaté: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“

V dnešních biblických čteních se nám Bůh objevuje ve dvojí podobě. V prvním čtení a v responsoriálním žalmu jako pastýř, ve druhém čtení a v evangeliu jako Král.

Pastýř je ten, kdo pečuje o své stádo. Boží vláda má tedy podobu této péče. Slovo král nám připomíná všechny, kteří vládnou. Ale mají tito vládci skutečně starost o blaho svého lidu? Politikou otřásají skandály, v nichž se ukazuje slabost člověka a jeho náchylnost zaměnit službu druhým za službu sobě a svým zájmům. Ono pokušení moci je skutečně těžkou a velmi nakažlivou nemocí. A nemusí k tomu člověk být králem. Možná právě ti králové, kteří byli od malička vychováváni pro trůn, byli a jsou imunní vůči této chorobě panovat pro svůj vlastní prospěch. Možná právě skutečnost, že je někdo vytažen z davu a náhle ustanoven vládcem, působí nejrůznější selhání. Unést fakt, že mohu více, než jiní, není vskutku snadné. Tato choroba nás může ale potkat v každé životní situaci, není to jen choroba vládců. Můžeme se s ní setkat dokonce v rodinách. Kolik dětí má zničené roky, které by měly být nejkrásnějšími v životě, když rodiče nepochopili, že dítě není ozdoba nebo nedopatření, ale drahocenný život, o který je třeba pečovat, a kvůli němuž je potřeba se vzdát mnohého, protože rodič není pán, ale služebník nového života.

Jaký je lék na tuto nemoc? Je to postoj služby. „Syn člověka nepřišel, aby se mu si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20, 28), říká Písmo svaté. Když se Kristus, kterého dnes oslavujeme jako Krále, nebál sloužit, není to nic ponižujícího ani pro nás. Naopak, službou člověk roste k opravdové velikosti. To je jeden z paradoxů křesťanství.

Jak jsem již zmínil, druhé čtení a evangelium nám představuje Krista jako Krále, vládce, soudce. Když slyšíme ono vyprávění o konci světa a posledním soudu z evangelia podle Matouše, asi nám vyvstane před očima nádherná Michelangelova freska Posledního soudu v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Kristus vládne a soudí, je garantem konečné spravedlnosti. Spravedlnosti, které my se tolik bojíme, protože slovo soud máme spojeno především s trestem. Ano, v tomto textu je také řeč o zavržených, ale nejdřívese mluví o „požehnaných mého Otce“. Zajímavé je měřítko, podle něhož se soudí. Je to soubor skutků milosrdenství.

Tak se nám uzavírá kruh. Jen služba, konkrétní služba konkrétnímu člověku, ve kterém vidíme Krista samotného, je spasitelná. Nechť je to poučné především pro ty, kteří by rádi vyznávali jakési „výběrové“ křesťanství, čistou filosofii nebo teologii, při níž by si neušpinili ruce. Být křesťanem, vyvoleným, zasloužit si nebe, znamená vidět Krista ve všech těch znevýhodněných: hladových, žíznivých, cestujících, nahých, nemocných a uvězněných.

Kristus nemá dvojí tvář. Je zároveň pastýřem, který pečuje o svůj lid, i králem, který mu vládne. Vládne tím, že slouží a zákonem jeho království je služba. Chceme-li s ním kralovat, je potřeba, abychom jej následovali. V těch, kterým sloužíme, se pak nesetkáme jen se svými bližními, ale s ním samotným.

V dějinách našeho národa jsme měli mnoho takových, kteří podle vzoru Kristova chápali vládnutí jako službu. Jmenujme jen tři: jeden stojí na začátku naší historie, jeden na vrcholu slávy národa, kdy Čechy byly skutečně středem světa, jeden je potom drahokamem v moderních dějinách. Mám na mysli svatého Václava, Karla IV. (kterému bylo při křtu dáno jméno Václav) a blahoslaveného Karla Habsburského. O svatém Václavu se píše v legendách, že „jednal laskavě a štědře, když vykupoval nesvobodné děti na svobodu a dělal z nich Kristův majetek. Bořil vězení a šibenice z obavy, aby krev bližního nebyla nespravedlivě souzena“ (LSV, čtení páté). Jeho život je nám dobře znám. Na konci éry českých králů potom stojí postava blahoslaveného Karla Habsburského, člověka, který usiloval o mír a snažil se o ukončení První světové války, aby pak zemřel ve vyhnanství.

Pro mě je jedním z největších královských vzorů osoba krále českého a císaře římského Karla IV. Koncem listopadu si připomínáme výročí jeho úmrtí (+29. 11. 1378) a tak je přirozené, že nám tato postava českých dějin vyvstane před očima právě v těchto dnech. Karel IV. po sobě zanechal obrovské dílo. Založil pražskou gotickou katedrálu, Karlštejn; Karlova univerzita i Karlův most nesou jeho jméno. Karlovo náměstí v Praze poukazuje na fakt, že tento panovník založil Nové město pražské. Kromě toho – a to už je poněkud méně známé – po sobě zanechal také literární dílo. Nejen jako inspirátor, ale jako skutečný autor. Asi známe jeho vlastní životopis Vita Caroli, který je nejen popsáním jeho vlastního života, ale má být jakýmsi „knížecím zrcadlem“ ideálního vládce. Ke stejnému účelu sloužily Morality, jím samým pořízené výpisky z Písma svatého a dávných myslitelů. Rovněž Korunovační řád, který vydal, prozrazuje, jakou měl představu o povaze vládnutí, kralování. Před několika lety zvítězil v národní anketě jako „největší Čech“. Co tedy píše tento nejslavnější z Čechů?

Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení? (VC II)

Nezáviďte jeden druhému, ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem. Bude-li se chtít vaše srdce povyšovat, pokořte se, nechť k vám nevkročí noha pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným, proto nemá pyšný milosti ani u Boha, ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci, „sesazuje mocné z trůnu a z prachu pozdvihuje ponížené“, aby seděli s knížaty a obdrželi trůn slávy. [...] Střezte se [...] všeho hříchu v útlém věku, neboť malá chyba na začátku velikou bude na konci. (VC II)

Královskou důstojnost zdobí, když ji poslouchá lid jí podřízený. A stejně tak ji zdobí, když se král stará víc o to, jak se mají lidé, než jak se má on sám, protože král je spjat s lidmi jako je duše spjata s tělem. (M Ib/1)

Poslušnost z lásky je pevnější než poslušnost z nadvlády a strachu. (M Ib/14)

Deset je přikázání Božích. Devět z nich je obsaženo v desátém, tedy v lásce k Bohu. A tato láska či náklonnost sama jediná vzdává díky Bohu a zasluhuje milost od Pána. (M X)

A nakonec přidávám rozjímání Karla IV., které je svědectvím jeho lásky a úcty k Panně Marii, lásky a úcty rytíře i hluboce věřícího člověka.

Toto jsou duchovní výklady pana Karla, římského a českého krále:

Ach Marie, komnato vtěleného Slova.

Jsi studna, z níž lidská přirozenost načerpala živou, na věky tryskající vodu.

Jsi nejjasnější drahokam panenství, do jehož čistoty Boží slunce rozlilo své paprsky. Když se v tobě paprsky odrazily, osvětlily naše temnoty a svou vřelostí rozžehly lidská srdce, aby se spalovala láskou k Bohu.

Věrně se podobáš orlici, která v povětří předstihne ostatní tvory, ač ji nesou křídla prosté barvy. Právě tak jsi ty povětřím vylétla nad všechny sbory andělů, ač tě nesla ctnost prosté pokory. O orlích křídlech zvolal i Jan v Apokalypse, že byla dána ženě spějící k porodu.

Když ses jako orlice pozvedla do výše a hřála ses láskou slunce, omladila jsi starobu celého lidského rodu a lázní nového zrození jsi smyla stáří.

Jsi pravá matka milosti. Jméno matky provinění, jež nás svým hříchem oslepila, jméno Eva, obracíš v Ave. Jím nás zavolej.

Ve své laskavé moudrosti jsi nás vydala světlu. Jako orlice nastavuje slunci mláďata, nastavila jsi ty, když jsi zahnala mračno starého šera, pravému slunci nás. Aby se jeho žárem osvětily naše smrtelné oči.

Proto před tvou tváří tvůj adoptivní syn, jemuž tě tvůj syn na kříži svěřil, nosí znamení orlice, jako odznak pokory a vítězství. On nesl i palmu tvého panenství. (M VIII)

O dnešní slavnosti, drazí bratři a sestry, milí posluchači, hledíme k nebi ke Kristu Králi s důvěrou, že u něho je spravedlnost i milosrdenství. On sám, vládce nebe i země nám ukazuje, že vládnout znamená sloužit. Mnozí (nejen) slavní (nejen) z našeho národa dokázali, že tato cesta je možná, krásná a že vede do cíle, tam, kde jeho – Kristovo – království bude bez konce. Tam nás čeká, jak doufáme a toužíme, život budoucího věku. Amen.

 

P. Stanislav Přibyl, CSsR
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.