15. prosince 2002

Homilie o slavnosti Narození Páně

Ježíš Kristus, Boží Syn, se narodil v Betlémě judském. Co velkolepějšího nám lidem může být zvěstováno, co radostnějšího pověděno. Marně se snažíme vyčerpat tu svatou zvěst, pochopit ten úžasný dar Boha Otce člověku...
Kdo by měl tak kamenné srdce a nechtěl prožívat radost nad novorozeným Dítětem, radovat se s jeho Matkou Marií, kdo by netoužil nad tím divem jásat s anděly, děkovat a klanět se s pastýři a mudrci.
Jistě, tento zážitek, zážitek, že se Bůh stal člověkem, je v podstatě věc víry. Můžeme však být šťastni, že ta dějinná událost zasahuje naši rozumovou oblast. Náš rozum se s ní může beze zbytku vyrovnat, a tak také tato historická událost nevymizela ani z mysli technického člověka.
Kolik bylo v Izraelském národě tehdy očekávání, ale bylo to očekávání všeho možného jiného, než to, o čem se dočteme v evangeliu. „Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel – Kristus Pán“ (Lk 2,10.11). Ti obyčejní pastýři pochopili, co jim bylo řečeno. Proto také zanechávají všeho, aby na příkaz anděla byli svědky a zažili počátek velké proměny. Zdaleka pak přišli i učenci cizího národa a hledají Dítě, jehož narození jim v jejich vlasti zvěstovalo znamení na obloze. Ti mudrci tehdy nedělali žádné rozsáhlé vědecké výzkumy, nesvolávali konference, prostě šli a když „spatřili Dítě s jeho matkou Marií, padli před ním na zem a klaněli se mu.“ (Mt 2,11)
Něco z tohoto postoje neučených pastýřů i vzdělaných mágů je pravý křesťanský postoj při slavení Vánoc. Klanění a děkování Bohu. Co by nám zůstalo a co by zůstalo světu bez skutečnosti, která pro nás začala Vtělením, bez naší spásy?
Že jsou ke spáse lidé lhostejní? Jen si všimněme, kolik lhostejnosti a netečnosti bylo kolem těch prvních Vánoc! Přímo nás ohromí text Písma svatého, kde se dočítáme, jak málo lidí vzalo tuto obrovskou světovou událost vůbec na vědomí. Avšak to, že se Bůh vzdal všeho povyku a senzace, když přicházel na svět, nebyla žádná technická porucha v režii, ale záměr.
Kdo přichází odpor zlomit násilím, nejdříve slibuje a nabízí vše, co má. Kdo bojuje o moc, rozšiřuje od počátku strach a hrůzu, aby odpůrce umlčel. Kdo však přichází, aby sloužil, aby hledal a zachránil, co bylo ztraceno (Lk 19,10), kdo dělá všechno z lásky, tomu je cizí každé naléhání, ten upustí od zastrašování, respektuje situaci druhých, počítá se slabostmi i silami těch, kterým chce nezištně pomoci. Přichází také vždy znovu, i když je pomíjen nebo neuznáván.
Aby Bůh přišel na svět jako dítě, to mohl být jen jeho nápad. Zde pochopíme, jak Bůh ctí a respektuje důstojnost, vážnost, svobodu a velikost člověka! Zde můžeme tak trochu nahlédnout do smyslu lidského života a na úkoly, které jsou člověka důstojné. Mnoho z toho, co stojí nedoceněno u našich nohou, se objevuje v pravém světle a je řešitelné právě až při pohledu na jesle.
Kolik zloby však bylo už u těch prvních Vánoc! O zlu a jeho kořenu, hříchu, mluvíme neradi, ač ho tak snadno pácháme… O co usiloval Herodes, když chtěl přetvářkou a lží přijít Dítěti na stopu? O jeho smrt! To je tragédie všech generací – zabít lásku. Nemyslím tím jen na Ježíšovy otevřené nepřátele, kteří nechyběli v žádném století, ale spíše na ty, kteří utekli od Krista, protože jim byl přítěží. Jsme to my, křesťané, jestliže si z Ježíšova učení vybíráme jen to, co se nám líbí a hodí. Jsme to my, kněží, když zvěstujeme jen to, co se setká se souhlasem, pochopením a potleskem lidí. Jsme to my, takzvaně věřící, když chceme Ježíše odloučit od církve a vkládáme mu do úst to, co sami chceme. Takový Ježíš však neexistuje a my se nemůžeme divit, když pak je pro nás neviditelný a němý. Tak se i Vánoce, se vším tím okolo – i s betlémem a stromkem – stávají jen slavnostmi našich zvyků. To podstatné, totiž počátek spásy, už nevnímáme. Probuďme se aspoň nyní z všednosti, rutiny a stereotypu k tomu, co nám zvěstuje dnešní slavnost.
Jde o přítomnost Boha, který přišel na svět, stále znovu přichází a je připraven s námi zůstat. Přijmeme-li ho, bude nás provázet na našich životních cestách, za svátečního světla i v prachu všedního dne, když jsme uznáváni i když jsme zapomenuti, v přítomnosti milých osob, s nimiž se nyní o svátcích setkáme, i za jejich nepřítomnosti, kdy na ně zůstala jen vzpomínka, ve štěstí i v neštěstí.
Bůh je s námi! To je to Emmanuel, a to přece něco znamená. On je jistota našeho života. Amen.
P. Břetislav Vaněk, CSsR
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.