15. dubna 2004

Vietnamští misionáři jsou na Svaté Hoře

Kdysi napadlo kohosi v naší provincii, že bychom se mohli nějak prastoračně postarat o obyvatele vietnamské národnosti, kterých je v České republice docela mnoho a kteří už tak nějak patří k obrazu naší země. Stále jsou však velmi uzavřenou etnickou skupinou a stojí jakoby stranou společnosti.

Já jsem se s myšlenkou pozvat několik vietnamských redemptoristů do Čech blíže seznámil v souvislosti s návštěvou P. Barnabého z Paříže, který se stará o vietnamské redemptoristy v Evropě. Několik týdnů před Vánocemi jsem jej doprovázel jako překladatel. Během jeho návštěvy jsme se setkali s panem kardinálem Vlkem, českobudějovickým biskupem Paďourem, biskupem Radkovským z Plzně a s několika lidmi, kteří pečují o vietnamské katolíky. Nejzajímavější byla setkání s Vietnamci ve Vimperku a v Chebu. Při této návštěvě otce Barnabého padlo konečné rozhodnutí vyslat dva misionáře z Vietnamu.
Hned od začátku mi bylo jasné, že jakmile přijedou, budu jim dělat tlumočníka. Také jsem si ihned uvědomil, že to budu já, kdo je uvede do našich podmínek a zvyků, kdo jim bude pomáhat zařizovat formality atd. Pomocí v tom mi byla skutečnost, že já sám jsem několikrát změnil místo pobytu a žil jsem v různých kulturách. Ale přesto jsem si ani ve snu nemyslel, co zažiji.
První překvapení přišlo e-mailem. Dostali jsme několik rozporuplných zpráv v angličtině. Jedna říkala, že spolubratři druhý den přiletí, druhá tvrdila, že nenastoupili do správného letadla a třetí potvrzovala tu první. Nedokázali jsme si udělat jasný obraz o situaci, a tak jsme raději jeli na letiště. Tato cesta byla zbytečná, nepřijeli.
Za pár dní – to jsme byli zrovna na setkání českých a slovenských redemptoristů na Králíkách – jsme dostali další e-mail s informací, že otcové přiletí v sobotu 21. února 2004 v tolik a v tolik hodin tím a tím letadlem. Měli jsme z toho radost.
Protože P. provinciál musel ještě několik dní na Králíkách zůstat, dohodli jsme se, že odjedu ze setkání dříve a pojedu na letiště do Prahy sám. Zdálo se, že bude vše bez problémů. Plánovaná doba příletu byla v 8.30 hodin. S P. Stanislavem jsme si několikrát telefonovali, abychom se navzájem informovali o zpoždění ap.
Přestože letadlo už dávno přistálo, vietnamští spolubratři stále nepřicházeli. Byl jsem netrpělivý. Šel jsem do kanceláře letecké společnosti Lufthansa, abych si ověřil, jestli vůbec byli na seznamu pasažérů. Seznam ale nebyl přístupný. Vrátil jsem se k východu u příletů a znovu jsem volal mobilním telefonem. Když jsem odvrátil hlavu od halasného zástupu turistů, abych lépe slyšel telefonování, zahlédl jsem koutkem oka usmívajícího se člověka se šikmýma očima, jak mi podává ruku. Poznal mě, protože jsem měl v ruce papír se zkratkou kongregace redemptoristů – CSsR.
Můj první dojem: byli usměvaví a nejevili známky únavy. Jejich oblečení mě poněkud překvapilo. Bylo velmi obnošené,  kabát jednoho z nich vypadal, jako by jej doslova někdo právě vytáhl z popelnice... Když jsem je slyšel poprvé promluvit, nebyl jsem si jistý, že je to angličtina. Rozuměl jsem jen „hello!“ a pochopil jsem, že se mi představují: Pham Van Tinh (Anthony) a Hoang Minh Duc (Francis). S námahou jsem se snažil odhadnout, co jejich „anglická“ slova znamenají. Asi se nikdy neučili anglickou výslovnost.
Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Od začátku nám bylo jasné, že misionáři, kteří se budou věnovat vietnamským věřícím, se budou muset pohybovat po celé republice. Když jsme projížděli Prahou, snažil jsem se udržovat konverzaci, a tak jsem kladl otázky. Zeptal jsem se Francise, který seděl vedle mě, zda má řidičský průkaz. Domníval jsem se, že mi nemůže odpovědět jinak, než že jej už delší či kratší dobu vlastní. Odpovědí byl hurónský smích. Vyšlo najevo, že nejen ani jeden z nich nemá řidičák, ale že žádný redemptorista ve Vietnamu nemá auto. Podíval jsem se do zrcátka a zjistil jsem, že ani jeden z nich nemá zapnuté bezpečnostní pásy. Stále se mi nechtělo věřit, že nikdy neseděli v autě. Když jsem ale viděl, co s pásy vyváděli a že hrozilo jejich uškrcení, bylo mi už jasné, že mluví pravdu.
Do kláštera na Svatou Horu jsme dorazili na oběd a naši spolubratři přivítali Anthonyho i Francise velmi srdečně. Vyměnili jsme si několik zdvořilostních frází a sesypala se na ně lavina otázek. Znovu jsem byl překvapen. Všiml jsem si, že Francis nějak divně dumal nad hlavním jídlem. Potom vzal do ruky lžíce, a polévkovou i kávovou najednou nabíral rýži do úst. Byl jsem už na návštěvě u Vietnamců v Chebu a tam jsem při obědě jedl hůlkami. I když jsem si vedl podle mého názoru docela zdatně, hostitelé se dobře bavili. Nyní jsem si teprve uvědomil, jak obrovskou cestu podnikli! Nejenže přeletěli tisíce kilometrů, ale zanechali za sebou své zvyky, vzorce chování, jazyk a tolik dalších věcí, které jsou nutné k tomu, abychom se mohli normálně pohybovat ve společnosti. Jsme rádi, že jsou už tady a že se brzy začnou připravovat na svou misii v České republice. Od začátku obdivuji jejich odvahu a zápal.
Zdaleka jsme nevěděli, co nás čeká. Začali jsme si zvykat, že vedle nás žije někdo zcela odlišný. Následující dny byly protkány mnoha často úsměvnými překvapeními, všichni se však snažili tvořit dobrou atmosféru. Často, když spolu hovoříme, chválíme a obdivujeme Francise i Anthonyho. Velmi nás překvapili tím, že se od začátku snaží modlit v češtině, a to i tehdy, pokud jsou sami. Zatím potichu chytají nějaké to slovo, ve svém pokoji studují se slovníkem Písmo svaté. Denně se učí mnoho hodin češtinu. Před pár dny jsem se dozvěděl, že se snažili naučit česky už měsíc před tím, než odjeli k nám. Objevil jsem to, když jsem u Anthonyho viděl dost celkem zajímavých pomůcek pro výuku češtiny.
Už po několika dnech se objevily první problémy. Nejdříve jsem si všiml, že naši bratři vůbec neberou ohled na moje rady, které se týkaly teplého oblečení.
V pondělí 23. února jsme byli na slavnostní mši svaté, které předsedal kardinál Tomáš Špidlík. Byl to pro mě i pro naše misionáře velký zážitek. Po mši svaté se setkali s kardinálem Miloslavem Vlkem, který je velmi přátelsky přivítal, stejně tak i další biskupové a kněží, kteří je vítali a gratulovali jim. Bylo to nádherné! Bohužel se misionáři stále třásli zimou. Na zpáteční cestě jsem se chtěl zastavit v obchodě a koupit jim zimní oblečení. Byl jsem velmi zklamán, protože jsem je nedokázal přimět, aby si něco koupili. Téměř mě z obchodu vystrčili a ujišťovali mě téměř s přísahou, že všechno mají. Nebyla to pravda. Nyní, po třech týdnech, je jim už jasné, že se přepočítali. Už se patřičně oblékají a berou naše rady také více vážně.
Minulý týden byl také naplněn zajímavými událostmi. V neděli 7. března odjeli oba do Chebu na první pastorační setkání s vietnamskou komunitou. Zpovídali tam a večer odsloužili mši svatou. Zůstali tam ještě v pondělí a jak mi později řekli, mohli si s mnoha lidmi popovídat a přesvědčit se o jejich situaci, která byla mnohem těžší, než si vůbec představovali. Velmi milé bylo to, že se vrátili sami vlakem, živí a zdraví.
Minulý týden jsme také začali s veškerým vyřizováním na úřadech, které je spojeno s pobytem misionářů na území České republiky. Zdá se, že by mohlo všechno dobře dopadnout, ale bude třeba ještě mnoho trpělivosti i modliteb, než se všechno vyřídí.
A ještě něco, co našim spolubratřím dodalo novou chuť do života. Minulý týden se nám podařilo sehnat pro ně učitele češtiny a včera měli první výuku. S uspokojením a pýchou nám při večeři ukazovali, co se naučili. V jejich podání jsme uslyšeli například slova: středa, čtvrtek, žlutá, černá, dobrý den, apod.
Naši misionáři, Francis a Anthony, mají ještě před sebou dlouhou cestu, než se budou moci samostatně pohybovat po České republice, aby hlásali zvěst o Boží lásce mezi svými krajany, kteří jsou patrně opravdu v situaci těch nejopuštěnějších. Samozřejmě, někteří z nich se už postavili na vlastní nohy a nežijí si zle, ale dlouhá léta neměli nikoho, kdo by jim „dal pít ze studnice vody živé“. Francisovi i Anthonymu přejeme mnoho sil a vytrvalosti

Piotr Nowicki, CSsR
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.