15. srpna 2004

Jak sme žili s P. Josefem Břicháčkem

S otcem Josefem Břicháčkem jsem vstoupil do bezprostředního kontaktu na jaře roku 1990, když jsme přebírali po čtyřicetileté přestávce opět duchovní správu Svaté Hory, kterou jsme byli nuceni opustit po zásahu totalitní moci v roce 1950.
Úzce jsem s ním a s P. Janem Zemánkem začal spolupracovat od března 1991, kdy jsem se přestěhoval z farnosti Chodov u Karlových Varů do kláštera na Svatou Horu. Postupně se vraceli i další spolubratři: P. Karel Bříza, P. Břetislav Vaněk a řeholní bratři Jan Přimda a Dominik Fiala. Vytvořili jsme řeholní komunitu a bylo třeba zajistit nejnutnější podmínky pro její život. Na prvním místě jsme potřebovali získat zpět budovu kláštera, která do té doby sloužila jako dívčí internát zdravotní školy v Příbrami. Nebylo to jednoduché. Popisovat celou tuto historii by zabralo hodně místa. Ale ani po získání budovy nebylo zdaleka vyhráno. V celé budově, která má pět podlaží, jsme museli vybudovat ústřední topení, protože ve všech pokojích byla jen kamna. Zavedli jsme plyn, aby kotelna, kde se dosud topilo koksem, mohla být plynofikována. Souběžně s přizpůsobováním kláštera pro potřeby komunity byly prováděny nejnutnější změny i v exercičním domě, který byl za komunismu součástí příbramské nemocnice, aby se mohla začít pořádat duchovní cvičení jako další hlavní činnost kongregace redemptoristů.
Všechny tyto velice těžké úkoly byly zvládány hlavně díky organizátorské schopnosti otce Břicháčka, ale i díky jeho nevšednímu přístupu k lidem. Právě jeho způsob komunikace dokázal zvládat mnohdy téměř neřešitelné situace. O jeho obětavosti, která neznala mezí, můžeme svědčit my všichni v komunitě, zástupy poutníků přicházejících na Svatou Horu a  účastníci exercicií i lidé na všech místech, kde působil jako misionář, správce farnosti a především zpovědník. Dlouhé hodiny trávil ve zpovědnici, neúnavně připravoval snoubence ke sňatku, rodiče a děti ke křtu, prostě jeho okruh působnosti byl velice široký. Sám na sebe byl velice přísný a o sebe nedbal. Mnohokrát jsme zjistili, že stohy knih rozložené na jeho posteli během dne byly na stejném místě i druhý den ráno. Noc zřejmě přežil v křesle nebo u stolu. Snažil se dodržovat tradici i v případech, kdy po koncilu došlo k uvolnění nebo zrušení nějakého zvyku. Například kvatembrové dny byly pro komunitu stále dny postními. Dokonce se jednou stalo, že když padl Boží Hod Vánoční na pátek, nesmělo na stůl maso a byly jen ryby.
Jeho neustálá hektický život a nedostatek spánku měly vliv na kvalitu jeho činnosti. Nejednou usnul ve zpovědnici nebo při čtení při mši svaté. Pověstná byla jeho schopnost podřimovat za volantem. Když se mu zavíraly oči, podvědomě šlapal na brzdu. Spolujezdcům bylo špatně od strachu a z neplynulé jízdy a anděl strážný byl stále v pohotovosti.
Pokud nastala nějaká nepříjemná situace, téměř vždy ji vyřešil darováním obrázku Svaté Hory nebo Panny Marie, nezřídka i pozváním na Svatou Horu. Jak jsme se divili, když přijela před několika lety na Svatou Horu celá skupina rakouských celníků, které P. Břicháček pozval na pouť během jednoho ze svých problémových přejezdů hranic!
Pochopitelně, jeho nadměrná činnost se postupně podepisovala na jeho zdravotním stavu. I v nemoci však byl jako nezmar. Jednou dokonce utekl z nemocnice! Prostě si nepřipustil, že by mohl být také nemocný. Zásadně odmítal jakoukoli dovolenou, a když přece jednou musel na nařízení představeného na pár dní odjet, pokračoval ve své pastorační činnosti tam, kde právě byl.
I sebedokonalejší stroj se však časem porouchá a lidské tělo není výjimkou. Po prodělaném infarktu bylo nutné, aby P. Břicháček odešel ze Svaté Hory na klidnější místo. Nejprve se octl na místě, kde působil po vysvěcení na kněze – v Pelhřimově a okolí – a později se přestěhoval na další jemu milé poutní místo – Lomeček u Vodňan. Zde pokračoval ve své činnosti, která se neomezovala jen na jemu svěřené farnosti, ale zahrnovala široké okolí. Důsledky nadměrné aktivity a nepořádné životosprávy na sebe nedaly dlouho čekat.
Mozková příhoda učinila přítrž jeho aktivitám. Ani poté se nechtěl vzdát. Když jsme v té době přijeli z Příbrami na pouť na Lomec, vítal nás, koncelebroval s námi, a později celé odpoledne při pouti, kterou vedl biskup Antonín Liška, zpovídal.
Avšak jeho zdravotní stav se dále zhoršoval, a bylo nutné jej přeložit do charitního domova do Staré Boleslavi. I tam se po určitou dobu snažil „žít na úrovni“ kněžského života, ale nemoc neúprosně pokračovala. Přijíždělo za ním mnoho známých, včetně nás ze Svaté Hory. Při setkání s ním nebylo na první pohled vůbec zřejmé, že jeho zdravotní stav je velmi vážný. Na otázku, jak se má, odpovídal vždy stejně: „Skvěle!“
I přes jeho kritický zdravotní stav bylo překvapením a zarmoucením, když odešel na věčnost.
Snad nejvýstižněji ilustroval hodnotu osobnosti P. Josefa Břicháčka jeho pohřeb na Svaté Hoře a uložení do hrobu v Příbrami. Rozloučení se zúčastnily stovky věřících a pohřební slavnosti předsedal kardinál Miloslav Vlk a českobudějovický biskup Jiří Paďour.
Myslím, že osobnost P. Břicháčka byla tak charakteristická, že bude přítomen v paměti mnoha lidí až do konce jejich života. Jeho dobrota k lidem neznala mezí. Byl takovým dobrákem, že ve vypjatých chvílích bylo nejostřejším vyjádřením jeho pocitů zvolání: „Ty šiško!“
Ve své době byl P. Josef Břicháček ztělesněním Svaté Hory. A že se zapsal do dějin tohoto posvátného místa natrvalo, o tom jistě nepochybujeme nikdo.
P. Ladislav Škrňa, CSsR
 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.