8. října 2006

Není dobré, že je člověk sám. (Gn 2, 18)

Homilie pro Český rozhlas 2 - Praha
P. Stanislav Přibyl, CSsRDnešní první čtení, které se nachází na úplném začátku Písma svatého, vypráví o stvoření ženy. Příběh navazuje na zprávu o stvoření světa a člověka a na první pohled vypadá jako vyprávění z pohádky. Zkusme se tomuto textu podívat pod kůži.
Bůh stvořil svět a všechno živé přivedl k člověku, aby to pojmenoval. Nejde jenom o vytvoření jmen, svatopisec tím chce naznačit, že člověk je pánem tohoto stvoření. Zároveň však je jasné, že žádná ze stvořených bytostí se nemohla pro něj stát partnerem. Všechny převyšoval. Proto Bůh tvoří ženu. Tento text vypadá, jako by byl muž nadřazen ženě, ale není tomu tak. Ono být nadřazen totiž není žádnou výhrou. Člověk byl sice pánem celého stvoření, ale byl sám. Svatopisec píše, že Bůh stvořil ženu ze žebra člověka, to znamená, že žena je pro muže blízko jeho srdce a že ji potřebuje tak, jako potřebuje dýchat. Všechno samozřejmě platí obousměrně.

Adam a EvaJestliže je zrození partnerského vztahu muže a ženy zařazeno do vyprávění o stvoření, Bůh nás tím ujišťuje, že jde o jednu z nejdůležitějších věcí na světě vůbec. Muž bez ženy a žena bez muže budou vždy osamělí, neúplní, neschopni ani vlastní život v plnosti žít, ani jej předávat.

Toto partnerství dostalo podobu instituce, kterou nazýváme manželství. Ježíš povýšil manželství dokonce na svátost. Který vztah mezi lidmi je svátostí? Bůh jakoby při této svátosti ustupuje do pozadí, rovněž církev. Manželství se uzavírá před Bohem a před církví, ale svátost si udělují manželé navzájem. Z tohoto postavení manželství v dějinách spásy, od okamžiku stvoření až do současnosti, vyplývá obrovský význam a důstojnost manželského svazku.

Při pohledu na dějiny lidstva se setkáváme s různými modely soužití lidí. Některé jsou tisíce let staré, jiné naopak se zdají být zbrusu novými. Avšak partnerský vztah mezi jedním mužem a jednou ženou je božského původu. V dějinách se také ukázalo, že krize tohoto základního vztahu se stává krizí společnosti a může způsobit i zánik civilizace.

Podívejme se nyní kolem sebe. V našich zeměpisných šířkách a v našem kulturním kontextu se zdá být manželství institucí v krizi. Téměř polovina manželství se rozpadá, mladí se zdráhají manželství uzavřít. Lidé jakoby se vracejí do stavu před stvořením ženy. Jsou obklopeni vším možným, co dokážou pojmenovat, ale nemají nikoho, kdo by se k nim hodil. Dnešní civilizace, ve které žijeme, je civilizací samotářů a smutných lidí, kteří jsou plni strachu, že ten druhý, s nímž chtějí navázat vztah, zklame. Buď tím, že nedosáhne představ toho druhého, nebo tím, že jaksi překáží v rozletu. On totiž každý vztah je nejen naplněním naší přirozené touhy, ale také s sebou samozřejmě nese nutnost omezit se a vydat se ve prospěch toho druhého. Této sebeoběti a sebevydání říkáme láska. Možná právě to, že máme špatnou představu o lásce, nás přivádí k sobectví, které je jako začarovaný kruh. Je totiž příčinou i důsledkem naší samoty.

Jak z toho ven? Jak první čtení, tak evangelium hovoří o tom, že muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Zobecníme-li tuto větu, je třeba říci, že volba pro někoho znamená zároveň zřeknutí se někoho nebo něčeho jiného. Opustit rodiče a přilnout ke svému partnerovi nemusí být jednoduché. Záleží ale na tom, jak se na to díváme. Zdali se smutkem v očích opouštíme to, co jsme doposud měli nebo mohli mít, a nebo zda s radostí v srdci jdeme vstříc vyvolenému či vyvolené, tomu, který stojí před námi. Dnes žijeme v zakleté době, kdy jsme oslněni možností výběru, ale nejsme schopni se rozhodnout, protože máme zkušenost, že věci se jinak jeví a jinými potom ve skutečnosti jsou. Partnerský vztah ale nemůže být předmětem reklamy. Zde se nemůžeme spolehnout na žádný katalog, prospekt či upoutávku. Musíme riskovat a nejprve se tomu druhému vydat, i když se může stát, že ze zamýšleného vztahu zůstane jen rána a bolest. A právě tento strach před bolestí ochromuje naši schopnost milovat, a tak nás samé, ale i ty druhé, ponižuje na předměty. To se pak projevuje v tak extrémní podobě, jako že má člověk místo svého partnera zvíře nebo dokonce věc.

Vraťme lidským vztahům jejich důstojnost. Žijme opravdovou lásku i s tím rizikem, že to bude občas bolet. Ctěme manželství jako svatou věc a rodinu jako nezbytně důležité prostředí pro vznik a rozvoj nového života. Budou-li zdravé vztahy mezi lidmi, zdravá manželství a zdravé rodiny, bude zdravá celá naše civilizace.

Svůj vzor máme v Kristu. On nás miloval až k smrti. Tam je řešení tajemství lásky. Tam je také řešení všech našich životních zklamáni a obětí. Pod tímto zorným úhlem je jedno, zda jsme manželé, svobodní či zasvěcení Bohu. Každý životní stav má své opodstatnění pouze v lásce. Proto se ptejme, zda situace, ve které žijeme, naplňuje Boží záměr stvoření, záměr, že člověk nemá zůstat sám, protože je povolán k tomu, aby se vydal druhému a miloval. Člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh je láska. Proto jen ten, kdo miluje, naplňuje své životní poslání.   

 

© 2003-2009, Oficiální­ webové stránky Svaté Hory, všechna práva vyhrazena.
Stránky vznikly za podpory grantového programu EU, SROP "Religiózní­ turistika na Svaté Hoře".
Grantový program EU, SROP - Religiózní­ turistika na Svaté Hoře
Kontakt: Ří­mskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí­ Panny Marie Příbram - Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Pří­bram
tel. +420 318 429 930, fax +420 318 429 934, e-mail: basilica@svata-hora.cz
Otevírací doba: Pondělí­ - sobota: 6:30 - 18:00, neděle: 6:30 - 17:00
Provozováno na redakčním systému Evolution Publishing (EP), produktu společnosti NGS.