Svatá Hora v době komunismu
Od roku 1861 spravoval Svatou Horu řád redemptoristů. V roce 1950, v noci ze 13. na 14. dubna, byli redemptoristé během dvou hodin vyhnáni ze Svaté Hory a internováni v centralizačním táboře Králíky. Ale již v roce 1949 byl například zatčen rektor Svaté Hory P. Josef Hynek. Někteří z redemptoristů byli v 50. letech odsouzeni. Běžné tresty byly i na 10 nebo 15 let. Prošli také různými zaměstnáními, protože tehdejší komunistická moc jim nedovolila pastoračně působit a museli své povolání vykonávat pouze tajně. Byli mezi nimi redemptoristé P. Jan Zemánek (v roce 2007 vyznamenán medailí Za zásluhy o stát), otec Dominik Metoděj Trčka a další. Dominik Metoděj Trčka byl během pobytu ve vězení v Leopoldově o Vánocích v roce 1958 v mrazu a zimě poslán do korekce jen za to, že si zazpíval koledu. Na následky podchlazení a nemoci v roce 1959 zemřel. Za svoji víru a mučednickou smrt byl ve Vatikánu v roce 2001 papežem Janem Pavlem II. blahořečen.
Více naleznete na těchto stránkách http://www.trcka.nfo.sk/zivot16.htm
V letech 1950–1960 byl administrátorem Svaté Hory premonstrát P. Prokop Pittermann. V této době zde působili dva redemptoristé P. František Panuška a P. Josef Fail.
Od roku 1960 do roku 1973 vedl duchovní správu Svaté Hory P. Karel Olšar. Všichni na něj vzpomínají jako na výborného kněze. Byl to právě on, který v letech 1968–1973 umožnil, aby v době relativního uvolnění poměrů působili na Svaté Hoře redemptoristé. Tehdy zde jako kaplani působili P. František Líkař, P. Emanuel Houska a P. Břetislav Vaněk. Jako varhaník zde působil P. Karel Bříza, jako kostelníci Br. Dominik Fiala a Br. Jan Přimda. Od roku 1971 však museli redemptoristé toto místo na nátlak úřadů postupně opouštět. Jako poslední zde zůstal Br. Dominik Fiala, a to do roku 1980.
Nejvýznamnější slavnost na Svaté Hoře Korunovaci, která se slaví 3. neděli po svatodušních svátcích, bedlivě sledovali příslušníci StB (tajná policie). Pořizovali snímky či filmové záběry účastníků bohoslužeb, kteří poté byli na pracovišti či jinak „kontaktováni“ a postiženi. Protože nebylo možné církevní slavnosti zcela zakázat, konaly se ve městě ve stejném termínu akce pořádané komunistickými organizacemi, například Letní slavnosti jako protiváha svatohorské Korunovaci. Stranické orgány vydávaly interní zákazy pro vjezd autobusů z celého Československa, které by vezly poutníky na Svatou Horu. Často se tedy stávalo, že věřící oficiálně jeli na příbramské Letní slavnosti, ale nakonec šli na Korunovaci. Pokud někteří z obyvatel Příbrami poskytli nocleh poutníkům, byli postihováni vysokou pokutou. V tomto období bylo také z politického a společenského hlediska nebezpečné mít na Svaté Hoře svatbu nebo dát pokřtít své děti. Přes pokračující perzekuce po roce 1968 platila Svatá Hora jako oáza pro věřící z tehdejšího Československa. Známé byly promluvy kardinála Františka Tomáška během Korunovace, kdy přijížděly na Svatou Horu tisíce poutníků a vyjadřovaly tak nesouhlas s tehdejším režimem.
Roku 1973 byl administrátorem ustanoven představitel prorežimního kněžského hnutí Pacem in Terris P. Zdeněk Adler, který byl později promován doktorem teologie honoris causa a jmenován nesídelním kanovníkem na Vyšehradě. Protože byl komplikovanou osobností, kaplani pod jeho vedením velmi trpěli a několik jich ztratilo státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Mezi těmi, kterým bylo znemožněno působit, byl roku 1975 i současný pražský pomocný biskup Karel Herbst.
Jeden z nejtemnějších dnů svých dějin prožila Svatá Hora 27. 4. 1978. Celá severní polovina areálu vyhořela. Příčina požáru je dodnes nejasná, hovoří se o úmyslném zapálení. Hasiči a dobrovolní pomocníci byli šikanováni Státní bezpečností a záchranné práce byly zdržovány a komplikovány.
I přes tyto skutečnosti a jiné snahy režimu zůstala Svatá Hora během komunismu stále poutním místem a byla navštěvována jak skupinami poutníků z Československa i ze zahraničí, především z Německa (Bavorsko), Francie, Švédska, tak i jednotlivci z Afriky, Ameriky, Japonska a dalších zemí.
Navzdory železné oponě uspořádalo například Bavorské národní muzeum v Mnichově v roce 1984 výstavu „Pouť nezná hranic“, kde byly vystavovány upomínkové předměty ze Svaté Hory, korouhve a další předměty. V roce 1983 připutovalo na Svatou Horu na slavnost Korunovace pět poutníků z Bodemaisu a Zwieslu, a to pěšky. V batohu přinesli také sošku Panny Marie Svatohorské, kterou vyřezal řezbář v Bavorsku. Sošku požehnal během Korunovace kardinál Tomášek a pozdravil také tuto skupinu poutníků z Bavorského lesa. Ještě dnes můžeme v mnoha bavorských kaplích a selských staveních spatřit sošku Panny Marie Svatohorské a v Čechách naopak obrazy pasovské madony.
Redemptoristé se vrátili a opět se ujali správy Svaté Hory 24. března 1990. Prvním rektorem se stal P. Josef Břicháček.
Aplikace Paměť národa
Aplikace Paměť národa vzniká na základě vzpomínek pamětníků na události minulého století zaznamenaných v rámci projektů Paměť národa a Příběhy 20. století. Zde můžete poznat další příběhy. http://www.mistapametinaroda.cz/route.php?id=30
„Byla to právě víra, která pomáhala vězňům přežít v nelidských podmínkách.“
Mše svaté v lágru
Štěpán Vašíček vypráví, jak se v lágru slavila tajně mše svatá. Velmi často to byla právě víra, která pomáhala vězňům přežít v nelidských podmínkách. Kromě baráků se mše sloužila také dole v šachtě, protože tam nebyly hlídky. Sankcí za účast na mši bylo například 5 dní korekce (vězení ve vězení). V jáchymovském lágru Štěpána Vašíčka velitel postavil na 56 hodin po pás do sněhu ve třicetistupňovém mrazu. Na Bytízu Štěpán Vašíček napomáhal útěku vězňů a napsal stížnost na poměry v korekci. Tu zažil v největší míře v lágru Vojna. Propuštění na svobodu se dočkal ve věznici v Leopoldově 20. května 1960. Dnes je členem Konfederace politických vězňů.
Já jsem nosíval do lágru hostie a mešní víno, které nám obstarávala jedna babička. Ze Svaté Hory jsme dostávali krabičku hostií, pětistovku a aspoň půl litru mešního vína, které zase zajišťoval jeden kamarád, a já jsem to schovával u těžního stroje, kde bylo takové místo v písku, aby nám to nikdo nesebral. Hostie jsme měli ve vysokém napětí. Po částech se to nosívalo na lágr, aby kněží mohli sloužit mši svatou. V malé skleničce mešní víno a vždycky tak dvacet třicet hostií najednou. Hostie se při mši svaté používaly tak, že se řezaly na malé kousky, balily do cigaretových papírků a tak se proměňovaly i konzumovaly. Pro mši svatou používal kněz jednu malou hostii. Mše svatá se sloužívala na baráku. Byly i doby, kdy nás bylo i padesát šedesát na mši svaté na jedné cimře.
Květiny do lágru
Spořitelní úředník Antonín Axamit byl těsně před svou svatbou s Miluší Axamitovou, tehdy Hesovou, zatčen a odsouzen k 15 letům vězení za velezradu. Důvodem bylo, že třem vysokoškolákům zprostředkoval přechod přes hranice. Byl vězněn v lágrech na Jáchymovsku a v táboře Vojna. Právě v blízkosti tábora Vojna se nacházel menší domek určený k návštěvám. V tzv. návštěvně se Miluše Hesová se svým budoucím manželem Antonínem setkávala. „Jednou jsme měli návštěvu zrovna na Antonínův svátek v červnu. Protože předat se nic nesmělo, říkala jsem si, že bych mu mohla dát alespoň kytičku. Měl rád luční kvítí, tak jsem natrhala na jeho zahradě nějaké květinky a nesla jsem mu je.“ Návštěvy probíhaly v místnosti, kde bylo uprostřed pletivo, přes které mohl vězeň s návštěvou mluvit a využít vymezený krátký čas. Každý vězeň byl přitom hlídán jedním nebo dvěma dozorci. Květiny Antonín Axamit převzít nemohl. „Musela jsem je odnést zpátky. Protože to bylo nedaleko Svaté Hory, odnesla jsem květiny tam.“
Domů nebo na Sibiř?
František Teplý se přes svého strýce Václava Čermáka zapojil do organizace ilegální křesťanskodemokratické strany. V roce 1954 byl za tuto ilegální činnost zatčen a odsouzen na 14 let vězení v táboře Vojna. V květnu roku 1960 byl v rámci amnestie odvezen na vlakové nádraží v Příbrami a propuštěn. Příbramské vlakové nádraží bylo tehdy křižovatkou, odkud se čerstvě svobodní vězni rozjížděli do svých domovů. František Teplý byl propuštěn ve dvě hodiny v noci, ale vlakem jedoucím domů, do Prahy, neodjel. Myslel jsem si, že mě vlak odveze do koncentráku, jako to dělali Němci. Nebo že nás můžou zavést na Sibiř. Tak jsem nastoupil a naproti, druhými dveřmi, jsem hned vystoupil, utíkal a schoval se do křoví.“ Tam přečkal noc. Ráno František přeběhl koleje a ztratil se ve městě. Stále nevěřil, že je opravdu na svobodě. Z Příbrami se vydal na nedalekou Svatou Horu. „Šel jsem poděkovat Panně Marii za přežití. Tam jsem se potom zúčastnil první mše svaté a vrátil se zpátky do města. A to šly zrovna děti do školy. A já jsem byl jako u vytržení: takoví malí lidi. Skoro šest roků jsem takové malé lidi neviděl.“
Naučná stezka „Po stopách politických vězňů“
Stezka spojuje prostřednictvím příběhů Památník Vojna, Lešetice, Žežice, Brod, vlakové nádraží v Příbrami a Svatou Horu.
„Vojna je místo kousek od Příbrami, byl zde původně zajatecký tábor, pak tábor nucených prací, nakonec vězení pro politické vězně. Není to daleko od nádherného místa, kde cítí i ateista posvátnost tajemného původu, od příbramské Svaté Hory, místa, kde se staly zázraky. Vedle míst zázraků se děly hrůzy. To, co nám dnes chybí je čistá radost,“ říká dnes profesorka filosofie Univerzity Karlovy v Praze Anna Hogenová, jejíž tatínek byl vězněn na Vojně.
Naučná stezka „Po stopách politických vězňů“ vznikla v okolí Památníku Vojna, nedaleko obce Lešetice u Příbrami. Zároveň spojuje město Příbram, poutní místo Svatá Hora a Památník Vojna, jedno z vězeňských zařízení komunistického režimu. V okolí tohoto památníku nalezneme několik informačních panelů představujících konkrétní místa a příběhy politických vězňů. Tyto panely usnadní orientaci turistům a příchozím návštěvníkům. Trasa bude značena a vybavena 7 informačními panely ve třech jazycích. K orientaci napomohou také směrovky cyklostezky, stejně tak jako aplikace Paměť národa, která je zdarma ke stažení. Panely obsahují rovněž QR-kódy pro chytré telefony s dalším zajímavým obsahem, obohaceným o autentické nahrávky a fotografie.
Stezku můžete absolvovat pěšky nebo na kole, bez problémů ji zvládnou i rodiny s dětmi.
Jednotlivá místa stezky „Po stopách politických vězňů“ na mapě Google.
https://mapsengine.google.com/map/viewer?mid=zdjQbZy-RPvM.ktDqX5rDQ55Q
Navštivte Památník Vojna
Autenticky dochovaný vězeňský areál, svého druhu ojedinělý v postkomunistických zemích. Tento původně zajatecký tábor pro německé válečné zajatce, situovaný mezi bývalými uranovými šachtami, sloužil v období 1949–1951 jako tábor nucených prací a následně do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické odpůrce komunistického režimu. Expozice seznamují s perzekucí po únoru 1948, protikomunistickým odporem a přibližují dějiny uranového hornictví. www.muzeum-pribram.cz
Zažili jste nebo znáte další příběhy z tohoto období, fotografie a články posílejte na matice@svata-hora.cz nebo na adresu Redakce časopisu Svatá Hora, Svatá Hora 591, 261 01 Příbram.
i facebook.com/postopachpolitickychveznu
w https://behprorepubliku.blogspot.com
